13. kapitola - prasinky
Od té doby se s řádem neviděl.
Čas utíkal jako voda a Harry měl pořád co na práci. Změnil se tak, že by ho jenom se štěstím poznali ostatní. Byl vysoký a měl vypracovanou postavu. Vlasy měl až na ramena a jeho jizva nebyla už skoro vidět. Jediné, co se na něm nezměnilo byly jeho oči. Pořád jste v nich mohli vidět veselé plamínky a jiskřičky.
Harry už toho uměl tolik, jako by vystudoval Bradavice, ale jeho výcvik pořád ještě nekončil. Pořád se ještě nedostali na rodinná kouzla. Jeho otec tvrdil, že jsou velice náročná a tak si je nechá až na konec.
Pomalu se blížili vánoce a Harry si uvědomil, že ještě nemá žádné dárky. Pořád to odkládal až jednou si řekl že už to musí přestat. Na víkend si naplánoval výlet do Prasinek. Když nastal den D tak se oblékl do modrého hábitu, aby ho nikdo nepoznal.
„Kampak se chystáš?“ Vyzvídala Lili.
„Jen tak se jdu podívat ven.“ Pokrčil Harry rameny, jako by nic.
„A kam se chystáš?“
„Do Prasinek.“ Odpověděl po pravdě. Lili se na něj jenom podívala a zkoumala ho pohledem.
„Tak buď opatrný.“ Nabádala ho.
„Jasně, že budu. Jako vždycky.“ Lili se jenom zašklebila. Moc dobře si pamatovala jak se Harry domů vrátil s roztrhaným hábitem. Nakonec z něj vylezlo, že byl napaden bandou smrtijedů co se šli pobavit. Harry se na ní jenom pousmál. Pak se přemístil.
Jeho mamka ho naučila se přemísťovat, ale jiným způsobem, než normálně. Prostě se rozplynul a pak se zase objevil na jiném místě. Bez jediného zvuku. Naprosto potichu.
Objevil se kousek od Prasinek. Bylo kolem druhé hodiny odpoledne a v Prasinkách se to hemžilo bradavickými studenty, kteří měli povolené výlety do Prasinek. No tak to jsem se teda trefil do správný doby. Povzdechl si Harry a vykročil směrem k vesnici. Prošel všechny obchody a koupil všechny dárky, které potřeboval. Nakonec se vydal ke třem košťatům. Tam si objednal máslový ležák a posadil se do kouta a vzpomínal jak tady byl poprvé. Otevřeli se dveře a do nich vstoupil Hybrid. Harry už chtěl vykřiknout a rozběhnout se s ním přivítat, ale na poslední chvíli se zarazil. Nesmím se prozradit. Ještě ne. Dopil svůj máslový ležák a vyšel ven. Zamířil ke kraji Prasinek, kde se chtěl přemístit, když v tom se ozval ohromný výbuch.
Harry se otočil a uviděl, jak se z jedné budovy valí oblaka dýmu a před ním stojí postavy v černých pláštích s bílými maskami. Smrtijedi. Blesklo mu hlavou. Vyndal si hůlku a jemně s ní mávnul. Hned na sobě měl rodinný hábit a běžel do středu boje. Když už se přiblížil k srtijedům tak na ně začal sesílat v rychlém sletu několik kouzel. Ti si ho ale za chvíli všimli a začali se neznámému bránit. I když byl Harry skvělí kouzelní na tuhle situaci nebyl cvičen. Čtyřicet proti jednomu je přece jenom velká přesila. Smrtijedi ho už skoro obklíčili a on se dostával do úzkých. Najednou několik smrtijedů odletělo stranou. Za nimi Harry uviděl několik studentů. Jeden ze smrtijedů se přemístil a ostatní se pustili do boje i se studenty. Harry nevěděl co má dělat.
Kde je sakra ten blbej řád? Ptal se sám sebe. Ze skupinky studentů už moc nezbylo. Pár smrtijedů se bavilo tím, že na jednu studentku, která byla v té skupině sesílali samé bolestivé kletby. Ta se po chvíli přestala zmítal a křičet a už jen nehybně ležela. Najednou se ozvalo hlasité prásk. Harry už zajásal, že konečně přišel řád, ale jenom co se otočil tak strnul. Před ním stálo dalších dvacet smrtijedů a v jejich čele Voldemort. Ten se hned zaměřil na Harryho.
„Kdopak jsi, že mi opovažuješ postavit?“
„To tě nemusí zajímat.“ Odsekl mu Harry.
„Za tu drzost budeš platit. Crucio.“ Harry jenom rychle uskočil a kletby zasáhla jednoho smrtijeda. Ten jenom zařval a padl v mdlobách k zemi.
„Nemáš moc odolnou armádu.“ Musel si prostě rýpnout Harry. Voldemort na něj jenom namířil hůlku a mávnul s ní. Z ní vyletěla černá kletba a mířila k Harrymu. Harry před sebou vykouzlil blankytně modrý štít. Do kterého se kletba vpila a nic se nestalo. Vlodemort na to jen nevěřícně koukal, a tak na něj Harry poslal kouzlo impedimenta maxi. To Voldemorta překvapilo a pokusil se ho odrazit, ale kouzlo prošlo štítem a odhodilo ho na zeď domu. Voldemort se zuřivě zvedl a chtěl něco říct, ale to se ozvalo další prásk a objevil se tam tak dlouho očekávaný řád. Jak Voldemort uviděl Brumbála jen něco zasyčel a přemístil se pryč. Smrtijedi se dali okamžitě do boje.
Harry si jich už moc nevšímal a rychle se vydal k té dívce. Když k ní doběhl tak poklekl a zkontroloval její tep. Díky bohu žila. Opatrně ji převrátil, aby zjistil, co s ní je a zalapal po dechu. Byla to Hermiona.
Před útokem v prasinkách.
„Notak Hermi usměj se trochu.“ Vybýzel ji Ron. Hermiona se za ten půl rok vůbec neusmála.
„Já vím že ti chybí, ale nám taky.“ Povzbuzovala ji Ginny. Hermiona po ní vrhla jenom naštvaný pohled a Ginny si povzdechla. Ron jenom zakroutil hlavou a dál se bavil s Parvaty.
Začali spolu chodit hned jak začal školní rok. Hermiona věděla že je do ní zamilovaný až po uši a Parvaty do něj. Moc mu to přála. Ginny se zase dala do hromady s Denem. Takže zůstala sama na ocet. Ještě že tu měla své knihy, které ji umožňovali aspoň nějakou útěchu. Když nečetla a nebo se neučila tak musela myslet na Harryho. Poznala, že k němu cítí něco víc, než jenom ke kamarádovi.
Z úvah ji vytrhla ohlušující rána která se rozlehla celými Prasinkami. Polekaně vyskočila a vyběhla i s ostatními ven.
Před jedním domem stálo asi padesát smrtijedů a hlasitě se smáli. Najdenou několik z nich odlétlo stranou. Hermiona se podívala na útočníka, který se k smrtijedům blížil. Cestou stihnul zlikvidovat ještě pár smrtijedů, ale ti se po chvíli vzpamatovali z nenadálého útoku a začali se bránit. Už cizince skoro oblíčili a on byl v pastí.
„Musíme mu pomoct!“ Řekla rozhodně Hermiona.
„To snad nemyslíš vážně?!“ Zeptala se rozechvěle Parvaty.
„Myslím.“ Odpověděl Hermiona a vyndala si hůlku.
„To nesmíš.“ Řekla se strachem v hlase Parvaty.
„Že ne? Tak sleduj. Bombarda.“ Země za smrtijedy vyletěla do vzduchu a oni sní. Smrtijedi byli chvíli dezorientovaní a potom se rozdělili. Několik jich šlo na toho cizince, několik se obrátilo proti nim a jeden se přemístil neznámo kam. Hermiona jenom zvedla hůlku a dívala se na smrtijedi.
Za Harryho. Problesklo ji hlavou a zaútočila. Chvíli spolu bojovali, ale potom ji zasáhlo odzbrojovací kouzlo. Hermioně vyletěla hůlka z ruky. Ani nevěděl jak, ale za chvíli ležela na zemi a zmítala se pod nápory bolesti. Nakonec upadla do vytouženého bezvedomí.
Harry si ji vzal do náručí a vydal se směrem pryč od ostatních.
„Stůj!“ Ozval se za ním něčí hlas. Harry se otočil a zjistil, že za ním stojí Ron.
„Ahoj Rone.“ Pronesl klidně. „Moc rád bych si s tebou popovídal, ale nemám moc času musím jí dostat do bezpečí a tady to určitě není.“ Ron na něj jenom vyvalil oči.
„Jak znáš moje jméno?“ Otázal se.
„To je teďka jedno.“ Odpověděl Harry a obrátil se k odchodu.
„Říkám ti stůj!“ Zařval Ron.
„Jestli to nestihnu v čas tak Hermiona buď zešílí nebo zemře. To by jsi chtěl?“ Ron jenom zbledl a zavrtěl hlavou.
„Vezmu jí na ošetřovnu.“ Řekl Ron.
„Tam jí nepomůžou a ty to nestihneš. Neboj se o ní já jí neublížím. Až se vrátí bude jako dřív.“ Ron si jenom povzdechl.
„Kéž by.“ Nevšiml si ale, že Harry s Hermionou zmizeli neznámo kam.
Harry se přemístil do svého pokoje, kde ji položil na postel. Pak tryskem vyrazil do obýváku, kde doufal, že tam jsou jeho rodiče byli tam. Harry tam vpadl jako velká voda.
„Potřebuju povzbuzovací, dokrvovací lektvar, kostirost, lektvar na spaní a ještě ten speciální proti cruciátu.“ Vychrlil ze sebe rychle Harry. Lili se na něj jenom vyděšeně podívala.
„Vždyť nevypadáš že by jsi to potřeboval.“
„Já ne, ale Hermiona ano.“ Chrlil ze sebe Harry.
„A kde je?“ Zeptala se Lili. „Nahoře v mém pokoji.“ James se na něj podíval.
„Neměl jsi ji sem brát.“
„To je mi teďka jedno.“ Řekl rázně Harry. „Kdybych ji sem nevzal, tak by umřela a to já nechci.“
Lili už opřed jejich rozhovorem vystřelila pro lektvary a pak hned do Harryho pokoje. Jen co tam vešla tak se podívala na Hermionu a hned se zarazila. Chvíli se na ní jen tak dívala a pak se rychle dala do ošetřování.
Harry se zatím dole s Jamesem dal do pořádné hádky.
„Ty nerozhoduješ, kdo tady bude a kdo ne to ti musí povolit rada. Naše tajemství je křehká věc. Nemůžeš ho vyzradit každému.“ Vztekal se James.
„A co jsem měl podle tebe dělat? Nechat jí tam? Vždyť by to znamenalo její smrt!“ Začal s ním přít Harry.
„Tak jsi ji měl vzít k Mungovi. Tam by se o ní postarali!“
„Jenomže by chtěli vědět, kdo jsem já. Jinak by jí neošetřili!“ To už Harry řval. „Co jsem měl tedy dělat?“
„To je jedno. Hlavně jsi ji sem neměl brát.“ To už i James řval. „Tohle může mít katastrofální důsledky.“
„To jsem jí tam měl teda radši nechat?“ Zařval na něj rozzuřeně Harry.
„Možná že ano!“ Řval rozzuřeně James.
„Tak to teda nikdy. To radši já než ona!“
„Proč ti na ní tak záleží? Vždyť by se o ní postarali!“
„Proč mi na ní tak záleží?! Protože jí miluju!“ Po téhle větě zavládlo v místnosti ticho.
James se na Harryho jenom zamyšleně díval a Harry byl šokovaný tím co řekl. Věděl ale, že je to pravda. Nakonec si James povzdechl a posadil se.
„Prosím odpust mi to Harry. Tak jsem lpěl na tradici, že jsem zapomněl jaké to je se bát o své přátele.“ Harry se na něj podíval.
„Omluva se přijímá.“ Pak v místnosti zavládlo hrobové ticho. To přerušila až Lili, která přišla. Ostatní se na ní jenom podívali s otázkou v očích.
„Nevím jestli to zvládne. Má ale slušnou šanci.“ Harry se jenom sesul do křesla.
„Harry mohl by jsi odejít? Potřebuji si s tvým otcem o něčem promluvit.“ Harry jenom přikývl a odešel.