15. kapitola - rozloučení a přípravy
Ráno se Harry probudil velmi brzy. Už se mu nechtělo spát, a tak vstal a vydal se k oknu. Přes noc sněžilo a o si přál vidět tu nádheru. Celé pozemky byly pod pokrývkou sněhu a jezero zmizelo. Bylo vidět les, který byl celý pod přikrývkou sněhu. Harry jenom koukal na tu krásu a na nic se nezmohl. Pak ho napadlo, že by se mohl jít proběhnout. Byla sice ještě tma, ale jemu to nevadí. Podíval se na hodiny a zděsil se, když zjistil, že je teprve pět ráno.
No co. Řekl si potom. Tak to bude hodně ranní rozcvička. Harry se oblékl a vydal se ke dveřím. Ještě než vyšel z pokoje tak se podíval na Hermionu. Spala a celou dobu se usmívala.
Asi se jí něco pěkného zdá. Napadlo Harryho a s úsměvem zavřel dveře. Potichu prošel celím domem a vyšel ven.
Ušel několik kroků a začal se bořit. „Tak si asi nezaběhám.“ Mumlal si pro sebe. Najednou se okolo něj prohnala rudá skvrna. Harry se pozorně zadíval na skvrnu a poznal v ní Alexe. Tobě se to lítá, ale co já? Pak ho to napadlo. Jenom se pousmál a přeměnil se do zvířecí podoby. Čekal, že se bude i tak bořit, ale nic takového se nestalo. Mohl po sněhu chodit stejně jako by šel po nějakém tvrdém povrchu. Harry se rozběhl a snažil se dohonit Alexem. Ten si ho po chvíli všimnul a začala honička. Když byl fénix rychlí tak se k němu Harry pořád přibližoval. Nakonec si vyměnili role a Alex zase honil Harryho. Když byl už dost vyblbnutý tak se vrátil do domu. Bylo něco kolem sedmé, když zasedal ke snídani. Po chvíli se tam objevil i jeho otec. Ten na něj jenom vykulil oči.
„Co tady děláš tak brzo?“ Zeptal se ho.
„Nemohl jsem spát, a tak jsem se byl trochu proběhnout venku.“
„V tom sněhu se nedá běhat.“ Tvrdil James. „A neviděl jsem tam žádné stopy.“ Harry se usmál.
„Já běhal jako vlk.“ Vysvětlil mu. „Sníh se podemnou nepropadl.“ James jenom přikývl a posadil se k jídlu. Harry měl teď možnost mu říct o tom plesu.
„Tati?“ Zeptal se opatrně.
„Ano?“
„Mohl bych jít s Hermionou na Bradavický ples?“ Zeptal se opatrně. James se na něj jenom podíval chvíli nic neříkal, ale potom se usmál.
„Můžeš, ale nikdo tě nesmí poznat. Tedy kromě Hermiony.“ Doplnil se rychle, když chtěl Harry už něco namítnout. Harry zavřel pusu a jenom kývnul. Můžes se bavit se svými přáteli, ale nesmíš jim říct, kdo jsi. Harry jenom přikývl. Věděl, že to nesmí a byl rád, že tam může vůbec být.
Snídaně proběhla v pohodě a po ní se Harry odebral do svého pokoje. Hermiona ještě spala. Vzal si věci a šel se vysprchovat. Když přišel do pokoje tak Hermiona seděla rozespale na posteli.
„Dobré ráno.“ Usmál se na ní Harry.
„Dobré.“ Usmála se na něj Hermiona.
„Jaký je dnešní program?“ Zeptala se.
„Snídaně a potom hajdy zpátky do Bradavic.“ Řekl Harry. Hermiona si povzdechla.
„Chtěla bych tu s tebou zůstat.“
„To nejde Mio.“ Povzdechl si Harry. Pak se na ní podíval. „Ale uvidíme se na plese.“ Dodal. Hermiona se na něj podívala.
„Takže ti rodiče dovolili tam jít?“ Harry se na ní zazubil.
„Táta mi to dovolil a s mamkou nebude problém.“ Hermiona mu skočila kolem krku a pak mu věnovala sladký polibek. Harry si ji k sobě přitáhl blíž a polibek ji opětoval. Když se od sebe po nějaké chvíli odtrhli tak zrovna někdo zaklepal na dveře.
„Smím dál?“ Zeptala se Lili.
„Jasně. Proč by jsi nesměla?“ Zeptal se Harry.
„Já jen jestli neruším.“
„Ne ty nikdy.“ Řekl Harry a pak se všichni rozesmáli.
„Tak co jsi potřebovala?“ Zeptal se Harry.
„Jenom sem se chtěla zeptat, jestli tady bude Hermiona i na snídani.“ Hermiona jenom přikývla a potom se otočila na Harryho.
„Ještě se dojdu osprchovat.“ Harry jenom přikývl. Mávl hůlkou a na opěradle židle se objevil noví školní hábit.
„Nikdy mě nepřestaneš udivovat.“ Řekla na to jenom Hermiona. Vzala si hábit a odešla do koupelny.
Harry s Hermionou stáli v místnosti fénixe a loučili se.
„Budu na tebe čekat na konci schodiště.“ Řekla mu Mia a líbla ho na tvář. Harry se na ní jenom usmál.
„Přijdu. Určitě. A ještě tě musím o něco požádat. Nikomu neříkej, kde jsi byla.“ Hermiona jenom přikývla pak se podívala na Lamele a Lili.
„Nashledanou.“ Řekla a potřásla si s nimi rukou. Pak se jí na rameno posadil Alex.
„Zanese tě do Brumbálivi pracovny.“ Oznámil jí Harry. Hermiona se na něj ještě naposledy podívala a pak se jí obraz rozmazal a ona zmizela.
Haryr ještě chvíli koukal na místo, kde zmizela a pak se otočil a odešel.
Albus Brumbál seděl za stolem a přemýšlel. Z přemýšlení ho vyrušil záblesk světla. Na místě stála Hermiona a rozhlížela se po ředitelně. Na rameni ji seděl fénix. Ten se po chvíli zvednul a vzlétl. Hermiona se na něj usmála.
„Děkuji.“ Fénix zazpíval a zmizel. Hermiona se podívala na vykuleného Brumbála.
„Dobrý den Pane profesore. Chtěla bych se nahlásit, že jsem se už vrátila.“ Brumbál se na ni chvíli dívala, ale pak se usmál.
„Vítám vás zpátky slečno Grangeová. Jsem rád, že vám nic není.“ Hermiona se jenom usmála.
„Mám na vás ovšem několik otázek. Tak si na to raději sedněte.“ Hemiona si povzdechla a sedla si. Harry ji říkal, že ji bude Brumbál zpovídat.
„Takže bych se rád dozvěděl u koho jste byla.“
„To nevím pane profesore. Byla jsem na tom špatně a moc si toho nepamatuji. Vím jenom, že mě ošetřovala nějaká postava v rudém plášti se zlatým lemem.“ Hermiona se vzpomněla na hábit, který ji Harry ukazoval.
„A to si po celou tu dobu nesundal kápi?“ Zeptal se Brumbál.
„Ne pane.“
„Dobrá tedy. A víte, kde to místo leží?“
„Ne pane to také nevím. Spět mě poslal s tím fénixem.“ Brumbál si ji nedůvěřivě prohlížel.Nakonec ale usoudil, že by to mohlo stačit.
„Dobře děkuji slečno Grangerová. To je vše. Můžete se vrtit na kolej.“ Hermiona se usmála a odešla. Ron a ostatní seděli v nejlepších křeslech u krbu. Jedno zůstalo symbolicky prázdné pro Hermionu.
Ron se podíval na křeslo a povzdechl si. Parvati se k němu víc přitiskla. „No tak Rone. Ona se objeví“. Jen to dořekla tak se otevřel vchod a do místnosti vešla Hermoina. Ronovi poskočilo srdce. Hermiona si jich hned všimla a přidala se k nim.
„Ahoj.“ Pozdravila je a zářivě se usmála. Všichni na ní vykulili oči. Neusmála se od té doby, co zmizel Harry a teď byla jako sluníčko. První se vzpamatovala Ginny.
„Hermi!“ Vykřikla a vrhla se své kamarádce okolo krku. Pak se sní přivítali i ostatní. Ron ji nakonec pevně objal. Parvati se na to díval trochu žárlivě. Hermiona se sesula do volného křesla.
„Tak co jste tu bezzemně dělali?“ Zeptala se.
„Báli se o tebe.“ Odpověděli všichni sborově až se Hermiona začala smát a ostatní se k ní přidali.
„A kde jsi byla ty?“ Zeptal se Ron, který už svojí zvědavost nemohl vydržet.
„To vám nepovím.“ Odpověděla jim Hermiona.
„Ale Hermi. Jsme kamarádi a kamarádi si říkají všechno.“
„Já sem slíbila, že vám to zatím neřeknu, ale jednou možná jo.“ Usmála se.
Dny ubíhali a v Bradavicích to žilo jenom plesem.
„S kým vlastně jdeš na ples?“ Zeptala se Parvati Hermiony. Ta se jenom zatvářila tajemně a odpověděla.
„To je tajemství.“ Parvati se na ní jenom se zájmem podívala. Od té doby, co se vrátila byla jiná. Veselá a vůbec je nehonila do učení. Sama často mizela na dlouhé procházky a nebo do knihovny.
Do lesu zbývalo pár hodin a dívky se odebrali do svých pokojů, aby se upravili. Hermona s Parvati a Ginny nebyli výjimkou. Hermiona se nabídla, že jim potom udělá vlasy. Když byl nejvyšší čas na to, aby se chystali tak se začala chystat i Hermiona.
Stoupla si před zrcadlo a párkrát mávla hůlkou. Z chvíli byla připravená. Parvati a Ginny na ní jenom nevěřícně hleděli. Měla na sobě dlouhé přiléhavé červené šaty a vlasy rovné a spletené do slušivého drdolu. Ve vlasech měla několik lístečků nějakých květin. Byla nalíčená, ale i tak měla na obličeji škrabošku z rudozlatých per.
„Tak jdeme ne?“ Zeptala se holek. Ty na ní koukali jako na zjevení. Najednou se trochu vzpamatovali.
„Teda Herm.“ Vydechla Ginny.
„Sekne ti to.“ Přidala se k ní Parvati.
„Díky.“ Usmála se na ně Hermiona.
„Tak jdeme ne?“
Harry byl nervózní celý den. Nemohl se na nic soustředit, a tak se mu nic nedařilo. Konečně přišla chvíli se začít chystat. Stál bezradně před svým šatníkem a vybíral.
„To si na sebe chceš vzít takové hadry?“ Zeptal se James, který stál ve dveřích.
„Já nevím co bych si měl vzít.“ Přiznal Harry. James se jenom uchechtl a přišel k Harrymu.
„Tak já ti něco vyberu.“ Nešel ale ke skříni, ale otočil se k posteli. Chvíli se soustředil a potom zlehka mávl hůlkou. Před Harrym se objevil krásný hábit. Byl sametově černý a byl protkaný stříbrem a zlatem. Harry se na něj jenom nevěřícně díval.
„No tak se v tom ukaž.“ Vyzval ho James. Harry se do něj oblékl a pak šel k zrcadlu. Harrymu připadalo, jako by ten oblek byl stvořený jenom pro něj. Přesně nu pasoval a neomezoval ho nijak v pohybu. James k němu přistoupil a usmál se.
„Ještě něco to bude chtít.“ Mávl hůlkou a v ruce se mu objevila maska jenom přes oči. Byla onyxově černá a chladná.
„Tohle mě neschová.“ Řekl Harry.
„Tak to zkus.“ Harry si nasadil masku a jeho podoba se začala měnit. Uhové vlasy si polehaly a oči změnili svoji barvu na modrou. Takhle ho nikdo nepozná. Tím si byl jistý.