1. kapitola - narozeniny
Byla tma a všude bylo ticho. Taky aby ne. Bylo něco kolem třetí hodiny ranní takže všichni v Zobí ulici spokojeně spali. No, všichni až na černovlasého chlapce v čísle 4. Ten se neklidně převaloval na posteli. Byl to skoro patnáctiletý kouzelník. Harry Potter. Chlapec, kterého znal cely kouzelnický svět. Chlapec, který jako jediný přežil smrtící kletbu. Harry sebou trhnul a probudil se. Hned se posadil a rozhlížel se kolem.
Byl to jenom sen. Uklidňoval se. Jenom sen. Vypadal vyčerpaně a dýchal jako by uběhl maratón. Už od začátku prázdnin se mu zdála pořád ta samá noční můra. Byl na hřbitově, kde povstal Voldemort a zabil Cedrika Digoriho. Byl úplně propoceném a třásl se jako osika. Po chvíli se vzpamatoval a vzal si brýle. Přešel k oknu a otevřel ho. Ovanul ho chladný večerní vzduch. Sedl si na židli a podíval se na kalendář. Dneska má narozeniny. Už mu je patnáct. Celí měsíc je u Dursleovích. Nikoho tady neměl a bylo mu smutno. Myslel si, že mu budou ostatní hodně psát, ale oni napsali. A když už jo tak se jenom vyptávali jak se má. Nabádali ho ať nic nepodniká a zůstane v Zobí ulici. Harrymu bylo jasné, že jeho kamarádi jsou spolu a nejspíš se dobřebaví. Sevřel se mu žaludek když na to pomyslel. Jediný, kdo mu rozuměl byl Sírius. I když ho ve svých dopisech nabádal k opatrnosti, nikdy mu nezapomněl říct že asi zhruba ví jaké to je.
Trochu se pousmál při vzpomínce na Siriuse a vzhlédl k oknu. Věděl, že je ještě brzo na dárky, ale překvapilo ho, že se k němu po noční obloze něco přibližuje. Stoupl si k oknu a dál sledoval přibližujícího se tvora. Když Harry zjistil co to je tak mu málem spadla čelist až na zem. K jeho oknu se blížil nějaký fénix. Odstoupil od okna a nechal ho proletět oknem dovnitř. Hned si všimnul, že to není Fawkes. Tenhle byl o trochu větší a vypadal vznešeněji. Harry se mu podíval do očí a překvapilo ho, že je má stejně zelené jako on sám. Chvíli si ho nedůvěřivě prohlížel, ale pak si všimnul, že fenix přinesl dopis. Pomalu k němu přišel a vzal si ho. Fénix ho celou dobu pozoroval. Harry otevřel dopis a začal číst.
Milý Harry
Jestli čteš tento dopis znamená to, že se nám něco stalo. Ale ty jsi na živu. Je mi líto, že s tebou nemůžeme být. Moc jsme se na tebe těšili. Tento dopis ti píšu, abych ti řekl kdo jsi. Takže abych začal.
Náš rod je velice starý. Dokonce starší než bradavice a jejich zakladatelé. Dalo by se říct, že jsme tu od dob, kdy byli lidé v Egyptě. Náš rod je znám jako rod Pottrů až od dob počátku Bradavic. V historii je znám spíše jako rod fénixe. To je důvod proč ti píšu tento dopis. Každý z našeho rodu se ve svých patnácti letech musí dozvědět kdo je. Ne dřív, ne později. Nikdo ti to říct nemohl, protože to nikdo neví. Musel jsem to udělat já. Prosím tě o to, abys se sbalil a vrátil se do rodinného domu. Najít ho můžeš pouze ty. Tvůj fénix ti pomůže najít cestu. Až se tam dostaneš tak se dozvíš víc. Musíš se tam dostat. A pamatuj nikdo tě nesmí doprovázet. Pospěš si prosím.
Tvůj milující otec
James Potter.
Harry stál jako přimražený a jen s otevřenou pusou se díval na dopis. V hlavě mu to mezitím pomalu docházelo.
„Já jsem z rodu který tu je už od dob starého Egypta? Věděl jsem že pocházím ze starého rodu, ale až takhle to jsem fakt netušil.“ Pak se podíval na fénixe jako kdyby to měl být nějaký vtip. „Nekoukej takhle na mě. Já to jenom přinesl. Nepsal jsem to.“ Harry vykoulil oči ještě víc. „Ty mluvíš a já ti rozumím.“
„No to tak bývá, když jsi z rodu fénixe. Ten rod se tak nejmenuje pro nic za nic.“ Harry ještě chvíli hleděl na fénixe, ale pak se odvrátil pryč.
Takže co teď? Co mám dělat? – No to je snad jasné. – No to teda není. – No musíme najít ten dům. – Ale co když je to jenom Vlodiho past? – No tak tohle by ti nenapsal ani Voldi. – Máš pravdu. Tohle by nevymyslel. – Takže? – Deme najít ten dům. – JUPÍ…
„Víš kde je to rodinné sídlo?“ zeptal se. „Ano vím.“ Odpověděl fénix. „A mohl by jsi mě tam zavéct?“ Ptal se dál Harry. „Ano mohl.“ Odpověděl fénix. Harry se na něj otočil a usmál se.
Pak se však zarazil. „Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptal se. „Nijak nikdo mi zatím jméno nedal. Můžeš mi říkat jak chceš.“ „Dobře.“ řekl Harry a zamyslel se. „Co takhle Alex to by se ti nelíbilo?“ „Myslím, že je to pěkné jméno.“ Odpověděl fénix. „Fajn.“ Usmál se Harry. „Ahoj Alexi já jsem Harry.“ Pomalu se vydal ke skříni a začal si balit věci. Po hodině už měl všechno zabaleno, a tak se podíval na fénixe. Ten k němu doletěl a Harry se ho chytil. Naposledy se rozhlédl po pokoji jestli něco nezapomněl a když zjistil, že ne tak se usmál a kývl na Alexe. Najednou oba vzpláli a byli pryč. Zůstal po nich jen úplně prázdný pokoj.