21. kapitola - útěk
Harry se druhý den probudil brzo. Jak se probouzel, tak mu pomalu docházelo, kde je. Hned se rozhlédl kolem a uviděl Marka.
„Dobré ráno.“ Pozdravil.
„Dobré?“ Zeptal se ho upír. Harry si povzdechl.
„Tak moc dobré ne.“ Připustil. Mark se na něj usmál. V tom zachrastili klíče v zámku a do dveří vstoupil nějaký smrtijed. Položil na zem podnos s vodou a krajíc chleba a odešel. Mark se na to smutně podíval.
„Máš hlad?“ Zeptal se Harry a podal mu kus chleba. Upír se jenom zasmál.
„To já nejím. Nepřináší mi to nic. Ani zasycení ani požitek z jídla.“ Povzdechl si. Harry si vzpomněl na to, co četl o upírech. Přemýšlel, jak by mu pomohl, když ho něco napadlo. Rychle do sebe naházel jídlo a pak ho zapil. Půlku džbánu však nechal plnou.
„A co ředěná krev?“ Zeptal se Harry. Mark se na něj podíval.
„Nevím. To jsem ještě nezkoušel.“ Harry vytáhl nůž, který mě schovaný v rukávu pro všechny případy, a říznul se do ruky. Nesyknul bolestí, což Marka docela překvapilo. Když byl džbán zase plný, tak Harry zastavil krvácení a obvázal si ho šátkem. Mark se díval na džbánek se zředěnou krví. Pak se podíval na Harryho.
„Potřebuji vědět, kdo jsi.“ Harry se na něj podíval a potom si povzdechl.
„Tak dobře. Ale zjistíš si to sám.“ Upír se na něj podíval a přikývl. Dotkl se Harryho čela a začal se soustředit. Před očima se mu zjevil fénix. Mark se divil co to.
„Jak to, že nevidí žádné vzpomínky?“ Ptal se sám sebe.
„V mé mysli se nemůžeš rozhlížet jako v mysli ostatních.“ Ozval se hlas. Mark se nechápavě rozhlížel. Pak mu pohled padl na fénixe.
„To jsi mluvil ty?“ Zeptal se udiveně.
„Ano já.“ Odpověděl pták. „Já se jmenuji Harry James Potter.“ Mark se na něj vyděšeně podíval.
„A to mi chceš dát tvoji krev?“ Zeptal se upír. Harry přikývl. Upír si povzdechl. „To nemohu přijmout.“ A ukončil spojení.
„Proč?“ Zeptal se Harrry.
„Vaše krev je příliš vzácná na to, abys jí takhle mrhal.“ Harry se usmál a vtiskl mu do ruky džbánek s vodou a krví.
„Je moje věc, jak naložím s mojí krví.“ Upír se na něj podíval a pak se napil. Napil se jenom pár loků a pak odtrhnul džbánek od svých úst.
„Je to zvláštní, ale jsem plný.“ Přiznal se Mark. Harry se usmál a sednul si na postel. Mark schoval džbánek a posadil se na postel. Chvíli oba mlčeli.
„Cítím, jak se mi vrací síla.“ Zašeptal upír. Harry se jenom usmál a zavřel oči. Pak si vzpomněl, že by si mohl přivolat hůlku. Natáhl ruku a nic. Harry se na to nechápavě díval.
„Jak to, že nemůžu kouzlit?“ Zeptal se spíš sám pro sebe.
„To dělají ty náramky.“ Odpověděl Mark.
„Potlačují tvoji magickou sílu.“ Harry se na náramek podíval a pokusil se ho sundat.
„Nesnaž se to nepůjde.“ Řekl mu Mark. Harry si povzdechl. Lehnul si a usnul.
„Vstávej!“ Probudil ho něčí křik. Harry se pomalu probouzel.
„Pán tě chce vidět.“ Jenom zasténal. Smrtijedi se rozesmáli. Pak ho popadli a odnesli pryč. Harry stál v mramorové síni a Voldemort na něj výhružně hleděl.
„Co koukáš jako by jsem byl nějaký zákusek.“ Obořil se na něj Harry. Voldemortovi se zužili zorničky. Mávl hůlkou a Harry odletěl na druhou stranu síně, kde se rozplácl o zeď.
„Ty jeden drzí spratku.“ Zařval na něj.
„Copak Tome? Něco nevyšlo?“ Zeptal se potěšeným tónem. Voldemor zase mávl hůlkou a Harry letěl přes celou místnost. Takhle to pokračovalo dál. Harry byl už dost potlučený a mimo, když ho smrtijedi táhli do kobky. Jen co ho tam hodili tak se zvedl Mark a odnesl ho na postel.
Tohle se opakovalo den co den. Šílené probuzení, výprask od Voldiho a potom skoro mrtvola. Harry už na tom byl dost špatně. Zlepšení přišlo za dva týdny. Smrtijedům se povedla nějaká akce. Voldemort byl potěšen a nevšiml si, že je Harry ještě při vědomí. Když ho smrtijedi táhli do sklepení tak si povídali o těch poutech, které měl Harry.
„Je to dobrá věcička.“ Řekl jeden.
„To jo. Ale nechtěl bych to nosit.“ Odpověděl ten druhý.
„To já taky ne.“ Přitakal ten první.
„A jak se to vlastně sundavá?“ Zeptal se ten druhý.
„To dokáže jenom stvoření temnoty.“ Řek ten první. „Pán zná jejich jazyk, tak je částečně stvoření temnoty.“ Harry se rozzářil.
Stvoření temnoty. Upír je stvoření temnoty. Uvědomil si. Harrymu zapláli v očích plamínky naděje. Hodili ho do kopky a on se hned propadl do temnoty. Druhý den ráno ( nevěděl, jestli je ráno, nebo noc, proto říkal ránu když se probudil ) se hned obrátil na Marka.
„Sundal by jsi mi prosím ta pouta?“ Řekl a natáhl k němu ruku. Mark se na něj nechápavě díval.
„Prosím.“ Žadonil Harry.
„Ale jak?“ Ptal se Mark.
„Zkus použít temnou moc.“ Mark chvíli váhal, ale potom přikývl. Natáhl ruku a chvíli se soustředil. „Terato.“ Zašeptal. Pouta se slabě rozzářila a spadla na zem. Překvapeně se podíval na Harryho, který se jenom usmál. Takhle ho Mark osvobodil od všech náramků. Harry si promnul zápěstí a usmál se. Natáhl ruku a chvíli se soustředil. Najednou se mu na ruce objevil hůlka. Mark na to vykulil oči. Harry si okamžitě začal ošetřovat zraněná místa. Když skončil, tak se vyčerpaně sesul na postel. Hůlkou si ještě přikouzlil nachlup stejné náramky, ale ty mu nezabraňovali v kouzlení.
„Chci Voldiho trochu překvapit.“ Řekl mu Harry. „A odtud bychom se asi nedostali.“ Vysvětlil Harry. Upír přikývl a podíval se na dveře. Harry vytušil na co asi myslí.
„Než odejdu, tak tě dostanu ven.“ Řekl mu. Upír se na něj podíval.
„A jak?“ Zeptal se udiveně. Harry mávnul hůlkou a přiletěl k němu kus dveří. Harry se soustředil a potom mávnul hůlkou a ten kousek se rozzářil. Podíval na upíra a usmál se.
„Teď je to přenašedlo.“ Vysvětlil. Upír se na něj nechápavě podíval.
„Proč se nechceš odtud dostat teď?“ Zeptal se ho udiveně. Harry se pousmál.
„Mám ještě s Voldán nevyřízený účty.“ Odpověděl. Mark si prohlížel přenašedlo.
„Kam mě to dostane?“ Zeptal se nakonec.
„Dostane tě to do zapovězeného lesa.“ Odpověděl Harry. Upír se zasekl.
„Ale jak poznám, že je noc?“ Zeptal se. Harry se zasmál.
„Je to do jedné jeskyně.“ Bude tam naprostá tma. „A potom poznáš, kdy bude tma.“ Upír se také usmál.
„Jsi dobrý přítel řekl mu upír.“ Harry se na něho usmál.
„Ty taky.“ V zámku zachrastili klíče a dveře se otevřeli. Harry si rychle schoval hůlku do pouzdra v rukávu. Podíval se na upíra a usmál.
„Tak se měj.“ Řekl mu ještě. Pak vstal a vydal se s smrtijedy. Celou dobu hrál, že nemá moc sil. Docela mu to i šlo. Mohl by ze mě být herec. Napadlo ho. Při té představě se musel usmát. Když ho dovedli do Mramorové síně, tak se postavil jako vždycky doprostřed. Voldemort se na něj podíval a ďábelsky se usmál.
„Dneska je tvůj poslední den tady.“ Ani neví, že má pravdu. Blesklo Harrymu hlavou.
„Dneska tě zabiji.“ Řekl ledově Voldemort.
„Já myslím, že ne Tome.“ Voldemort zuřivě vstal a podíval se na něj.
„Ty se mi ještě budeš vysmívat?“ Zeptal se ho.
„Já se ti budu vysmívat vždycky.“ Řekl. Voldemort byl vzteky bez sebe.
„Za tohle zaplatíš.“ Zasyčel. „A bude to bolet.“ S tím mávl hůlkou, ale k jeho údivu se nic nestalo. Harry jenom mávnul rukou a před ním se objevil velký štít, do kterého se vpila kletba.
„Smůla.“ Řekl jenom a už držel ve své ruce hůlku. Voldemort se jenom ušklíbl.
„Tak si tě vysouším.“ Začal boj, který všichni smrtijedi fascinovaně sledovali.Jejich pán byl silnější, bylo to vidět, ale ten neznámí měl dost síly a rychlé reakce. Smrtijedi jenom sledovali a ani jeden se neodvážil do souboje nijak zasáhnout. Harry už byl dost unavený. Měl na těle i několik škrábanců a asi měl zlomená žebra. Voldy na tom byl sice lépe, ale stejně měl nějaký ten šrám. Harry už nemohl, tak vyčaroval velký štít, který pohlcoval všechny kletby. Voldemort se zarazil. Tohle ještě nikde neviděl. Harry toho okamžitě využil.
„Bombarda maxima.“ Zakřičel. Voldemort před sebou udělal štít, ale bylo to zbytečné. Kouzlo vůbec nešlo na něj. Narazilo do stropu a ten se začal sypat dolů. Harry rychle uskočil, ale i tak ho trefilo pár kamenů. Ostatní to zasypalo skoro úplně. Voldemort nad sebou stihnul vytvořit nějaký štít, ale dost ho to vyčerpalo. Harry se díval na hromadu. „Tak zase příště.“ Řekl a přemístil se pryč. Jedinej, kdo nebyl zasypaném byl Snape. Uskočil právě v čas. Teď se díval na to jak se ostatní sbírají ze země.
Lili seděla v křesle a koukala do prázdna. Tohle dělala od té doby, co Harry zmizel. James zase pročítal všechny knihy a snažil se najít způsob jak Harryho dostat zpátky. Najednou se ozvala rána. Lili a James se na sebe podívali. Oba se rychle zvedli a s hůlkami napřaženými běželi k centru rámusu. Jak zjistili tak to bylo na schodech. Lili se tam podívala a srdce jí poskočilo radostí. Na kraji schodiště ležel Harry.
„Harry!“ Vykřikla a vrhla se k němu.
„Promiň mami, že jdu pozdě na oběd.“ Zamumlal a padl do bezvědomí.
James pod ním vykouzlil nosítka a odnesl ho do jeho pokoje.
Lili zase vyrazila do laboratoře pro lektvary.