22. kapitola - zase doma
James seděl v křesle a nervózně si pohrával s lemem hábitu. Lili byla u Harryho už přes pět hodin. To nevypadalo vůbec pěkně. Najednou ucítil, jak ho volá rada. Povzdychl si a zmizel za nimi.
Harry byl celí bledý a měl několik ošklivých šrámů. Lili se snažila jak nejvíc mohla, aby se všechny ztratily, ale po jednom zůstal tenká jizva na pravém předloktí. Byl na pokraji smrtelného vyčerpání, a tak do něj nalila několik silných posilňujících lektvarů. Celkově u něj strávila kolem šesti hodin. Když se vrátila do knihovny seděl tam James a usmíval se na ní.
„Jak je Harrymu?“ Zeptal se hned.
„Dostane se z toho.“ Odpověděla Lili a zkoumavě se na něj dívala.
„Co že celý záříš štěstím?“ Zeptala se ho. James se jenom zazubil a začal jí to vysvětlovat…
Harry se pomalu probouzel a uvědomoval si co se stalo. Když byl při smyslech natolik, aby se mohl hýbat, tak se pokusil vstát. Šlo to ztěžka, ale šlo. Rozhlédl se po pokoji a trochu ho zarazila ještě jedna postel v pokoji. Na ní zrovna spala jeho máma. Harry se pokusil vstát, ale nepovedlo se mu to a místo toho se převážil rovnou k ní do postele. Lili zapištěla a vystřelila z postele jako splašená. Když si uvědomila co se stalo, tak si oddechla.
„Harry ty jsi mě ale vyděsil.“ Usmála se na něj.
„Promiň.“ Odpověděl jenom Harry a hrabal se z postele. Lili se na něj chvíli pobaveně dívala, ale potom mu pomohla. James seděl dole u snídaně.
„Dobré ráno.“ Pozdravil Harry a sednul si vedle něho.
„Dobré.“ Pozdravil James a dál si četl Denního věštce. Najednou mu došlo kdo na něj mluvil a obrátil se k Harrymu.
„Harry!“ Vykřikl a objal ho. Harry se jenom usmál a také ho objal. Pak mu sklouzl pohled na datum na Věštci a zhrozil se. Bylo totiž 14. června. „To jsem byl mimo měsíc a půl?“ „Půl u Voldemorta a měsíc v komatu doma.“ Přisvědčil James. Harrymu to v hlavě rychle šrotovalo.
Měsíc a půl. Co se za tu dobu všechno přihodilo? Co všechno stačil Voldi podniknout? A co Hermiona? Ješiši Hermiona. Musím jí napsat. S touhle myšlenkou vyletěl jako střela do svého pokoje.
Hermiona seděla na své posteli a měla uplakané oči. Co se mu stalo? Proč mi nepíše? Všichni říkají, že se ozve, ale on se neozývá. To už mě nemá rád? Nějaká jiná holka? Proč nenapíše? On si asi někde skvěle užívá a já tady jenom jako káča brečím. Tyto a podobné myšlenky se jí honili hlavou, když se před ní objevil fénix. Hermiona se ho trochu lekla.
„Alexi.“ Zašeptala. Potom si všimla, že má na posteli dopis. Hned se dala do čtení.
Milá Hermi!
Omlouvám se, že jsem nenapsal dřív, ale jaksi to nebylo možné. Nechtěj po mě vědět podrobnosti. Ty ti dát nemohu a ani nechci. Vysvětlím ti to až tě uvidím. Doufám, že to bude co nejdřív. Nedělej si o mě starosti. Teď už jsem v pořádku a moc s na tebe těším. Líbám tě.
Navždy jenom tvůj
Harry
Hermiona se na dopis dívala jako na zjevení. ON jí neřekne co děla. On si to nechá pro sebe. Projela jí vlna zlosti, zvědavosti a žárlivosti. No to snad nemyslí vážně. ,Já ti to vysvětlím až tě uvidím.‘ To bude až někdy bůh ví kdy a on to moc dobře ví.
Hermiona vzal kus pergamenu a rychle na něj načmárala. Já to chci vědět hned! Pak ho podala Alexovi a ten zmizel.
Harry pověřil Alexe, aby čekal na odpověď a ta se za chvíli dostavila. Harry vytřeštil na papírek oči. Takhle stručný vzkaz nečekal. Hemina je asi dost naštvaná. Proběhlo mu hlavou. Harry chvíli přemýšlel a potom se obrátil na Alexe s prosbou. Mohl by jsi sem dostat Hermionu? Alex jenom přikývl a zmizel. Za chvíli byl zpátky i s Hermionou.
„Ahoj.“ Začal trochu rozpačitě Harry. Hermiona se na něj nasupeně dívala a nic neříkala.
„Jak jsi se měla?“ Zeptal se jen tak.
„Harry Jamesi Pottere. Jak si myslíš že jsem se měla, když jsi mi vůbec nenapsal?“ Začala na něj řvát. Harry se tvářil trochu poděšeně.
„Promiň Mio, ale ono to bylo trochu nemožné.“ Začal vysvětlovat.
„To jsi se musel učit tolik, že jsi neměl možnost vzít kousek pergamen a napsat mi, že jsi v pořádku?“ Zuřila pořád Hermiona.
„Ale já nebyl doma.“ Bránil se Harry.
„Takže ty si lítáš někde po světě, a proto mi ani nenapíšeš? Tak to je skvělí. Nejspíš si měl nějaký leháro co? Někde na pláži jsi si ležel a užíval. A blbá Hermiona počká.“ Harry se na ní ohromeně díval.
„Ona počká. Ona vždycky jenom čeká. Zatímco pán si někde hoví..“
„Dva týdny mě věznil Voldemort a měsíc potom jsem byl v komatu.“ Řekl Harry. Hermiona se na něj podívala. Až teď si všimla, že má nezdravě bílou kůži a v jeho pohledu není ta energie a síla jako vždycky. Chvilku si ho kriticky prohlížela.
„A to ti mám jako věřit? Už několikrát jsi ho porazil a teď to nedokážeš? To je hodně divný.“ Harry si povzdechl a potom jí začal všechno vysvětlovat. Když zkončil tak se na něj Hermiona chvíli jenom dívala, ale potom k němu přišla a políbila ho.
„Promiň, ale já jsem strašně žárlivá holka.“ Zašeptala mu do ucha.
„Já ti to nezazlívám.“ Zašeptal Harry. Pak si sedli na postel a povídali si. Někdy kolem poledne přenesl Alex Hermionu zase do Bradavic. Harry prožil pohodový den. Večer se mu usínalo velice lehko. Pořád byl přece jenom unavený.
Dny ubíhali a Harry se vracel do ztracené fyzičky. Když byl první den prázdnin, tak na něj čekala nemilá zpráva.
„Harry.“ Zavolala ho Lili. Harry se tedy dostavil do pracovny. Netušil o co jde. Byli tam oba jeho rodiče. Lili držela v ruce dopis.
„Měl by jsi se posadit.“ Udělal tak a zvědavě se podíval na své rodiče.
„Právě přišel dopis od rodičů tvé snoubenky.“ Harrymu se zdálo, jako by všechno kolem zšedlo.
„Píšou, že se setkáme v jednom hotelu v Londýně. Harry se na ně jenom díval.“
„A kdy?“ Vypadlo z něj nakonec.
„Za týden. Oni to své dceři oznámili teprve včera.“ Harry tu holku celkem litoval. Věděl jaké to bylo pro něj.
Hermiona vstoupila do dveří rodného domu a hned se vydala nahoru.
„Hermiono počkej. Chceme s tebou mluvit.“ Hermiona se zarazila. „Mohla by jsi jít za námi do obýváku? Požádala jí matka.“ Hermiona jenom pokrčila rameny a následovala jí. Tam na ní čekal její otec, ale co jí překvapilo bylo to, že na sobě měl parádní hábit. Hermiona si ho nevěřícně prohlížela.
„Co to máš na sobě tati?“ Zeptal se.
„Právě jsem přišel z práce.“ Vysvětlil jí otec.
„Ale ty přeci pracuješ jako zubař.“
„Ne Hermiono. Já jsem konzultant ministerstva kouzel.“ Odpověděl jí otec. Hermiona na něj vytřeštila oči. Pak se podíval na matku. Ta tam jenom stála.
„Já jsem ředitelka nemocnice U sv. Munga.“ Řekla. Hermiona na ně vykulila oči.
„Si ze mě děláte srandu ne?“ Zeptala se nevěřícně. Oba rodiče svorně zakroutili hlavami.
„Ale proč tedy žijeme jako mudlové?“ Zeptala se.
„To je na ochranu. Já a tvůj otec jsme vysoce postavení lidé a proto.“ Hermiona se na ně ohromeně dívala.
„A ještě také kvůli Voldemortovi.“ Dodal její otec. Mia se na něj podívala.
„Grangerovi jsou jedna z nejstarších kouzelnických rodin.“ Vysvětlil. Nemohla tomu uvěřit. Ona je z kouzelnické rodiny. Chápala to, že jí nic neřekli. Bylo to pro ochranu.
„Tak to je síla.“ Připustila Hermiona.
„To není všechno.“ Řekla její matka. Hermiona se na ní podívala. Místo ní však mluvil její otec.
„Jsi zasnoubená.“ Hermiona na něho vyvalili oči.
„Cože?“ Zeptala se v domnění, že si dělá srandu.
„Jsi zasnoubená.“ Opakoval její otec.
„To není dobrý vtip.“ Zamračila se Hermiona.
„To není vtip“. Přidala s její matka. Hermiona se na ní podívala. Měla kamennou tvář a to znamenalo, že mluví pravdu. Hermioně vhrkli slzy do očí. Rychle se rozběhla do svého pokoje.
Tímto sdělením se jí zhroutil celí svět.