2. kapitola - zjištění
U lesa v severním Skotsku panovala ještě tma. Ale ptáci se už začínali pomalu probouzet a občas bylo slyšet nějaké to šveholení.
Najednou se kousek od lesa objevila postava a s ní rudo-zlaty pták.
Harry se rozhlédl kolem s nevyslovenou otázkou v očích. „Nemohli jsme se přemístit na pozemky rodu je to nemožné a to i pro nás. Je to tu začarováno mnoha kouzli. Za hranicí tohoto pozemku můžete kouzlit a ministerstvo se to nikdy nedozví.“ „A kde končí pozemky?“ Zeptal se Harry. „Vidíš ty kameny?“ Zeptal se Alex. Harry jenom přikývl. Podél lesa bylo vidět spoustu kamenů na kterých bylo nakresleno několik run. „Tam konči hranice vašich pozemků.“ Harry tedy zamířil k hranici a na druhé straně se zastavil. „Tak teď jenom doufám že se nemýlíš.“ Namířil na Hedvičinu klec a vykřikl difindo. Z klece odpadl velký zámek. Harry se jenom usmál a otevřel klec aby Hedviku pustil ven. Ta jenom vděčně zahoukala a odletěla někam nad les. Harry si zmenšil všechny věci a pak si je strčil do kapsy. Otočil se na Alexe a přikývl, že je připraven. Pak se vydali dál do lesa.
Byl velice starý a Harrymu připomínal Zapovězený les v Bradavicích. Čím šli dál, tím víc les houstl. „Alexi? Jsi si jistý že jdeme dobře?“ Zeptal se Harry. „Samozřejmě že jdeme dobře. Jen pěkně pojď.“ Začepýřil se fénix.
Slunce už vyšlo ale Harry pořád ještě neviděl nic co by mu připadalo jako dům, nebo konec lesa.
Mezitím na ústředí Fénixova řádu
Všichni kdo byli na hlavním štábu byli zrovna v kuchyni. Byli tam všichni Wesleovi, Hermiona, Sírius a ještě další členové.
Najednou z hrbu vyšlehly plameny a do místnosti vstoupil Albus Brumbál a na všechny se usmál.
„Dobré ráno.“ Pozdravil a přisedl si k Siriusovi.
„Co tady děláte pane profesore?“ Zeptal se.
„Dostal jsem hlad a tak jsem se rozhodl, že se za vámi podívám a posnídám s vámi.“ Usmál se bradavický ředitel. Všichni na něj překvapeně hleděli, ale pák si asi řekli co na tom a hleděli si dál své snídaně.
Najednou do kuchyně vtrhnul Rémus Lupin a hned si mířil rovnou k Siriusovi. Překvapilo ho, že je tu i Brumbál, ale hned se vzpamatoval.
„To je dobřete jste tu také pane profesore. Máme problém. No dokonce velkej problém.“
Brumbál se Síriusem se na něj podívali a pak se Brumbál zeptal: „Jakej problém?“
„Harry se ztratil.“ Odpověděl Remus.
„Cože?“ vstal okamžitě Sírius. „Ale jak to? To není možný.“ Říkal Sírius.
„Chtěl jsem mu popřát dneska osobně k narozeninám a oznámit mu, že zítra si pro něj příjdem, ale nebyl tam.“
„Byli tam nějaké známky zápasu?“ Zeptal se Brumbál. Remus jenom zavrtěl hlavou.
„Vypadá to, že odešel sám. Jeho věci byli pryč. Ale to nejpodivnější je, že ho nikdo neviděl odcházet z domu. Prostě se rozplynul, nebo já nevím co.“
Remus se zničeně posadil na židli a složil si ruce do dlaní. Sírius byl bledý jako stěna a jenom nepřítomně civěl před sebe. V celé kuchyni nastalo hrobové ticho. Nikdo nepromluvil a všichni jenom střebávali zprávu kterou jim Remus přinesl.
„Jdu svolat řád.“ Řekl Brumbál. „O tomhle se musíme poradit.“ Všichni jenom kývli a odešli.
Hermiona šla s Ronem do jeho pokoje a sedla si na postel, která patřila Harrymu. Pak už to nevydržela a rozplakala se.
„Proč by to Harry dělal?“ Ptala se Rona.
„To nevím Hermi, ale myslím, že k tomu měl dobrý důvod jinak by to nikdy neudělal.“ Řekl ji konejšivě Ron a přisedl si k ní a pak jí objal. Hermiona ještě chvíli plakala, ale pak usnula. Ron ji položil na postel a odešel, aby měla klid.