33. kapitola - čas 1/2
Krajina zasněžená sněhem se začala pomalu probouzet. Ranní paprsky dopadaly na ledové kapky a odrážely se dál. Pár jich zabloudilo i do jednoho pokoje, kde spala dívka tvrdým spánkem. Ale ten neměl mít dlouhé trvání. Už byl čas vstávat, a tak sen začal ustupovat a ona procitávala. Zavrtěla se v peřině a přitáhla si k sobě polštář. Rukou zajela pod peřinu na místo, kde měl být. Ovšem její ruka nic nenahmatala. Zprudka otevřela oči a rozhlédla se po pokoji.
Třeba je jenom v koupelně. Vždyť vždycky stával dřív než já, blesklo jí hlavou. Ale jeho postel je studená. Stočila svůj pohled do kouta, kde měly být jejích batohy. Jeho tam nebyl.
To ne! Otočila se, aby zjistila, jestli odešel. Bidýlko pro Alexe bylo prázdné. „On odešel beze mě. Vždyť mi to slíbil. Ne, to ne,“ šeptala do ticha. V mžiku byla na nohou a běžela dolů. Vlítla do kuchyně.
„Je tu Harry?“ vychrlila otázku na Jamese.
„Ne. Já myslel, že je s tebou,“ odpověděl nechápavě. Na nic nečekala a vyběhla ke vchodovým dveřím. Trhnutím je otevřela a hledala nějaké známky po člověku, kterého milovala. Nikde nic. Ani stopa.
Ale co jsme taky mohla čekat. Že na mě počká venku? No, to těžko. Když chce odejít a mě nevzít sebou, tak to prostě udělá.
„Hermiono, co je?“ zeptal se jí James, který ji celou dobu sledoval.
„On odešel,“ vysvětlila šeptem.
„Slíbil, že mě vezme sebou a už zase odešel,“ Zašeptala skoro neslyšitelně. James se podíval na bílý zasněžený les.
„Určitě k tomu měl důvod. On by tě neopustil jen tak.“ Obrátila k němu svou uslzenou tvář.
„Jsi si tím jistý?“ zeptala se plačtivým hlasem.
„Tak jako málo věcmi na téhle planetě,“ konejšil ji s úsměvem James.
***
A tak šel čas dál. Jestli si myslíte, že se zemí začaly šířit zvěsti o cizinci, který bojuje za dobro, tak se mýlíte. Po Harrym jakoby se země slehla. Všichni v sídle Fénixů měli strach. Strach o nejmladšího z rodu.
Čas plynul vesele i smutně. Lily zjistila, že čeká další přírůstek do rodiny a všichni z toho byli velice šťastní. Hermiona se dál věnovala svému výcviku a úplně se do něj ponořila. Nevnímala už běžící čas. Všichni byli zabráni do svých problémů, takže nedávali pozor na okolí. A to byla ta chyba. Jinak by si totiž určitě všimli bílého vlka, nebo fénixe, jak obcházejí okraje pozemků a všechny pečlivě sledují. A taky by si všimli, jejich proměn i toho, že se objevují čím dál, tím méně a méně. Bylo právě šestadvacátého července a všech v domě se zmocnil neklid.
Lily jen ležela a hladila si své bříško. James bloumal po domě nebo byl s ní a ostatní dělali své obvyklé práce. Všichni až na Hermionu. Ta ležela na své posteli a četla nějakou knihu. Najednou se domem rozezněl alarm. Mohla ho slyšet už i ona, protože několikrát byla s Jamesem na nějaké té akci. Rychle se postavila a běžela do místnosti, kde odposlouchávali Řád. Uvnitř byl i James, Lily a její matka. Otec s nimi momentálně nebyl, protože odjel do zahraničí shánět podporu v boji. Hned se na ni stočili všechny pohledy.
„Ministerstvo,“ odpověděl James na její nevyřčenou otázku. Přikývla a mávnutím hůlky na sobě rodinný hábit Fenixů. James říkal, že patří skoro do rodiny, tak proč by nemohla mít už hábit. Její matka na sobě měla modrý hábit s kápí. James přistoupil k Lily a políbil ji.
„Buď opatrný,“ zašeptala mu do ucha. Přikývl a i s ostatními se přemístil přímo na Ministerstvo kouzel.
***
V atriu zuřila bitva, jakou ještě nezažili. Fénixův řád posílený ministerskými bystrozory zde vedl boj proti dvojnásobné přesile Smrtijedů. Rychle zhodnotili situaci a přidali se k boji. Dařilo se jim likvidovat smrtijedy, ale problém byl, že jich pořád přibývalo. Už nešlo nikam utéct. Jenom vydržet a bojovat. James zrovna odhodil a omráčil skupinku Smrtijedů, když se mu naskytl nepěkný pohled. Voldemort stál nad jednou osobou v červeném plášti a něco jí říkal.
Hermiona se probojovávala co nejvíc do středu. Měla v úmyslu použít jedno staré kouzlo na svázání magie. Najednou ovšem stanula tváří v tvář člověku, kvůli kterému zde byla. Voldemort na ni upřel svůj pohled a ušklíbl se. Ani nic neřekl a vyslal na ni mučící kletbu. Rychle uskočila a zkusila ho omráčit. Neúspěšně. Další mučící kletba a ona zase uhnula. Zároveň do ní ovšem narazila ochromující kletba a ona spadla na zem. Přišel k ní a prohlédl si ji.
„Teď jsi nebyl tak dobrý jako minule. Crucio.“ Nesnesitelná bolest jí proudila tělem, ale ona nekřičela. Je přece jedna z Fénixů. No, tedy bude.
James se hned rozhodl jednat. Musí Hermionu zachránit. Jeho výhodou je, že Voldemort nedává pozor. Bude to jenom chvilka. Ale tohle byl zase špatný předpoklad. Jen co vypálil své kouzlo, se mu Voldemort elegantně vyhnul a poslal na něj několik kleteb z černé magie. James se hbitě uskočil. Ta poslední ho ale zasáhla. Cítil, jakoby ho od prsou kopnul kůň, a on odletěl několik metrů pryč.
Musím se dostat k Hermioně, blesklo mu hlavou. Pomalu se připlazil k ní a nedíval se přitom okolo. Voldemort to pobaveně sledoval.
„Ach, ta láska a ta starost. To je vaše slabina. To díky ní jste tak zranitelní.“
„To díky ní jsme tak šťastní,“ zašeptala Hermiona a po tváři jí začaly téct slzy.
Najednou se uprostřed sálu objevil malý plamínek, který postupně sílil, až z něho byl velký oheň. Co na něm ovšem bylo divné bylo to, že nebyl jako normální plameny, ale byl celý černý. Vrhal tlumené světlo a vypadal nadmíru tajemně. Nikdo se nemohl vynadívat toho pohledu. Bylo to tak mrazivě a děsivě krásné, až to nemohlo být skutečné.
Pak z ohně vyletěl podivný tvor. Byl tvořen z něj tvořen a měl žluté planoucí oči. Všechny si prohlédl a zastavil se na dvojici v červeném plášti. Ti se při tom pohledu zatřásli. Pak začal zpívat. Z toho zpěvu šel mráz po zádech. Všichni Smrtijedi si zacpávali uši, protože jim to přišlo jako něco naprosto příšerného, zatímco bystrozoři a Fénixův řád s velkou radostí poslouchali onu píseň.
Při té písni se něco zvláštního dělo s ohněm. Začal se různě kroutit až se nakonec zhroutil do ohromného ohnivého tornáda, které nabíralo na rychlosti. S náhlým bleskem a udeřením hromu se oheň jako by vcucl do jediného bodu a celku. Na místě, kde předtím byl ohniví pilíř, stála postava zahalená do temnoty. Jenom dvě zelené oči svítily pod kápí. Další překvapení bylo, když se postavě na zádech objevili dvě nádherná křídla. Vypadala, jako by byla ze světla a spolu s temnotu tvořili zvláštní kontrast. Neznámý se rozhlédl po místnosti a pohledem spočinul, stejně jako tvor, na naší dvojici.
Zašeptal nějaká nesrozumitelná slova a oba chytla neznámá síla a postavila na nohy. Objevilo se kolem nich to světlo a Hermiona s Jamesem cítili náhlý příval energie. Bylo to tak prudké, až z toho museli začít křičet. Fénixův řád a bystrozorové zapochybovali a obrátili hůlky i proti neznámému, zatímco Smrtijedi se náramně bavili.
Vše ale skončilo a James s Hermionou se chytili za hrudník. Taková síla se v nich už dlouho neproudila. Cítili se, jako by spali snad týden a měli energie na rozdávání. Oba se na sebe podívali a postavili se do bojové pozice proti postavě v černém. Synchronizovaně mávli hůlkou a proti neznámému vyrazily dna odlišné paprsky. Vzájemně se propletly a narazily do osoby, ale nic se nestalo. Nechápali to. Vždyť ty kletby toho neznámého měly odhalit a přinutit ho, aby řekl, kdo je. Ale ono nic. Jak jen tohle bylo možné. Postava se jenom bláznivě rozesmála.
„Nejsem tak blbej, jak vypadám,“ ušklíbl se na ty dva. Nechápavě se na něj dívali a přemýšleli, jak to myslel. Oba je nechal stát překvapeně na místě a otočil se k Voldemortovi.
„Ahoj, Tome,“ pozdravil ho jako nějakého kamaráda.
„Kdo jsi? A neříkej mi tak. Jsem lord Voldemort.“
„Ale, najednou. Ve škole jsi byl Tom Rojvol Raddle. Ale všichni kromě Zmijozelu ti říkali radlice. Vemte radlici. Potřebujeme odklidit nějaký kýbl hoven rozlitý na podlaze.“ Voldemortovi ztvrdl úsměv na rtech.
„Jak tohle víš?“ zasyčel.
„Já toho vím. Znám tvoji školní docházku celkem slušně. Řekni mi - ještě máš tu jizvu na zadku, jak ti ho Dawger podpálil? Co já vím, tak si byl tak dva týdny na ošetřovně.“ Všichni se dali do smíchu. Dokonce i někteří Smrtijedi měli co dělat, aby se nerozesmáli.
„Kdo jsi, sakra?“ zařval Voldemort rudý vzteky.
„Ale Tome. Opravdu to chceš vědět?“
„Ano, chci.“
„No, jak chceš,“ řekl krátce neznámý a rázným gestem si stáhl kápi. Všichni viděli mladíka tak kolem sedmnácti let s nepochopením, jen Voldemort se na něj díval velice překvapeně.
„Tak co, Tome? To ani nepozdravíš bývalého spolužáka?“
„Nazdar, Srdersi,“ zavrčel Voldemort.
